Cesta k #roubencaru

Přátelé, čtyři roky jsem čekal na to, až budu moct napsat tento článek! Článek o tom, jak a podle čeho jsme vybírali ten náš vysněný #roubencar, náš sen. A proč právě čtyři roky? No přece, abych vám celou naši zkušenost mohl posoudit hezky zpětně – s odstupem a tak! Ehm, tak určitě, Luky 😀 Celé čtyři roky to byla jízda a já nelituju jediné minuty, kdy jsme se rozhodli nastoupit na tuhle dobrodružnou dráhu. Tak se spolu pojďme podívat, jak to probíhalo.

Už nejsem nejmladší, takže začneme jako ve filmu pro pamětníky – psal se rok 2017 a já pracoval pro česko-americký startup, kde jsme vyvíjeli cloudovou službu pro bezpečnostní kamery – já měl na starosti obchodní partnery po celém světě. Tak – a přesně po této větě jsem vždycky ztratil všechny, kteří se mě kdy ptali, co vlastně dělám. “Aha a jak se má babička?” zaznělo pokaždé a bez jediné reakce na moji práci. No, asi se nemůžete divit, že jsem po pár letech odpovídal už jen. “Oh, please!”, stejně jako Barney v How I Met Your Mother. Nebyla to úplně práce, která by mě životně naplňovala a já si jako správnej skrblík šetřil každou korunu, až přijde čas na změnu.

Zhruba rok jsme pokukovali po dodávkách s tím, že bychom si ji přestavěli na obytnou. Známý nám později jednu dovezl z Německa a mě v tu chvíli napadl další ďábelský plán. Verči o tom neřeknu a prostě ji přistavím před barák. Vylákal jsem ji ven na procházku, obešli Kavčí hory a při příchodu k domu jsem ukázal na bílý Volkswagen se slovy: “Hele, tady někdo stojí s fakt pěkným vanem!” No, co vám budu povídat, reakce byla dost vlažná, co byste taky čekali od holky, která každý den pětkrát poslouchá: “Hele, tamhle je dodávka! No ale tahle? Jé, tamhleta by mi mohla říkat pane!” 😀 V tu chvíli jsem ale v kapse zmáčkl dálkové ovládání a auto dvakrát zablikalo. “Ty jo, co to bylo?” Yes! Získal jsem si její pozornost! “Pojď radši pryč! To bylo divný, viď?!” Netušil jsem, že ji pak budu muset asi 5 minut přemlouvat k tomu, že tohle je vážně naše auto. 😀

Co jsme vlastně vybrali už víte – je to Volkswagen Transporter 5. generace. Nízká, ale prodloužená varianta, kterou v inzerátech můžete najít pod označením H1L2. Vyšší auto by nám nejspíš dopřálo o krapet víc pohodlí, ale byli bychom v přírodě hned na ráně a ne všude bychom se s ním vešli – už teď je víc a víc turistických zastávek a parkovišť limitováno výškou tak, aby se na ně nedostaly karavany a obytná auta. My se stejně celé dny loudáme přírodou a dodávku máme primárně na přespávání, takže kvůli přestavbě byla pro nás nižší, ale delší verze jasnou volbou.

Motorizaci jsme pořídili přesně takovou, před kterou nás všichni odrazovali, že prý z 2.5l s 96kW pořád jen teče olej a já nevím, co ještě. Neposlouchali jsme a chtěli jsme silnější verzi právě proto, že jsme dozadu chtěli od samého začátku narvat celou alpskou chalupu. No a tady asi naše rada na závěr – poslouchejte ostatní, kteří mají větší zkušenosti. Náš motor musel letošní zimu na repasi a když už byl dole, vyservisovaly se i další věci. Nebudeme lhát, neočekávali jsme, že to vezmeme od vstřiků přes spojku, převodovku, turbo a spoustu dalšího až po filtr pevných částic a zahučíme do toho stejně jako kdybychom kupovali auto nové.

Ale víte co? I přes to vše je to láska a nikdy bychom nedali na rady servisáků (těch zkušenějších): “Hoďte to ze skály!”.