Malá velká bojovnice

Tenhle příběh naší Rozárky vám nesepisujeme proto, abyste nás litovali, ale proto, že vím, jaké to je prožívat si toto období a číst si příběhy nedonošeňátek se šťastným koncem. Když jsem ležela 10 dní na rizikovém oddělení u Apolináře, psychicky mi pomáhalo číst si vaše příběhy, vidět fotky nedonošených miminek, které jsou dnes už zdravými dětmi. Podpora od vás, kteří jste mi psali, že jste se sami narodili předčasně a hlavně mi pomáhaly ostatní holky v mém okolí, které měly podobný, mnohdy i složitější životní příběh. 

Když se vám narodí miminko do dlaně, máte pocit, že jste selhala jako člověk, žena, jako máma. Máte pocit prázdnoty, strachu a beznaděje a nedokážete si odpustit, že jste tomu malýmu stvoření nedokázali poskytnout pocit bezpečí. V hlavě vám běží jen: “Proč zrovna já? Jsem tak zlý člověk? Za co to má ona? Má tu vůbec být?” A tohle období, jak se o něm říká, že je nejkrásnější ve vašem životě, je pro vás jeden velký boj. Boj o život. 

Rozárka se narodila skoro o 3 měsíce dříve jako 1165 g malý uzlíček. Důvodem bylo, že si uzavřela srdeční dučej, kterou si miminka zavírají až když přijdou na svět a jsou tak připraveni na život bez matky. Uzavřenou dučejí se jí přetěžovala jedna komora srdíčka, měla špatné průtoky do ostatních orgánů a vytvořily se jí cysty a hematomy na mozku, srdci a v břiše. Pár dní po narození se u ní projevila života ohrožující nemoc střev, tzv. nekrotizující enterokolitida, ta jí v tlustém střevě vytvořila zúženinu a díky tomu musela podstoupit operaci. Doktoři jí odstranili 15 cm tlustého střeva. Dlouho nemohla jíst a jen plakala hlady a tak jsem své mléko darovávala alespoň ostatním nedonošeňátkům a doufala, že nastane čas, kdy ho bude moci i ona. Prošla si několika záněty a infekcemi. Doktoři o ní mluví jako o raritním případu, se kterým se za 35 let své kariéry nesetkali a který znají pouze z literatury, kde to vždy končí špatně. Mluvíme o ní jako o hrdince, která si svoje místo na tomhle světě těžce vybojovala! A naprosto souzníme s plakátem, který ji vytvořila její teta @ter.kramperova: “Girl, you are a world changer”. 

Za ty tři měsíce, co je Rozárka na světě, nás naučila být laskavějšími, trpělivějšími a ještě víc semknutějšími. Protože v tomhle, pro vás křehkém a zároveň bolavém, období šestinedělí, kdy sama prožíváte trauma z akutního porodu o 3 měsíce dříve a musíte fungovat na 200%, vám právě tohle malé stvoření dodá sílu. Sílu nevzdat to a věřit na zázraky. A když jsme u těch zázraků. Dlouho jsem si kladla otázku: “Proč zrovna my?” A ulevilo se mi až když jsem si dokázala odpovědět: “Protože ona je zázrak a my ten zázrak můžeme mít!”. Víme, že to bude pro nás ještě dlouhá a nejistá cesta, ale už teď jsme na ni neuvěřitelně pyšní.

Vy, kteří procházíte stejným obdobím mám asi jen jednu radu. Všechno, co cítíte, hlavně to negativní – pocity selhání, méněcennosti, smutku a černých myšlenek – jsou v pořádku! Jen si najděte někoho, komu všechny tyhle pocity můžete říct, někoho, kdo vám jen neřekne: “To bude dobrý!”, ale nechá vás mluvit o těch nejhorších pocitech, který se těžko vyslovují, ale i těžko poslouchají. Ale věřte mi, že je to osvobozující. To dejte sobě! A těm malým nedonošeňátkům dejte čas a věřte na šťastné konce!

A právě na neonatologii u Apolináře, kde to nejen vypadá jako v Bradavicích, se dějou ta pravá kouzla. Každý lékař/ka, sestřička, fyzioterapeutka, laktační, sanitář/ka, každý, kdo se staral o Rozárku, nám byl neuvěřitelnou oporou, jistotou a vytvářel pro nás pocit bezpečí. To, co se na neonatologii děje, jak dokážou tyhle malé tvorečky vypiplat a jak jim každé to bezbranné tělíčko leží na srdci, je neuvěřitelný! Jsme a budeme vděční za každého z vás!

A v neposlední řadě děkujeme vám všem! I když to zní jako klišé, ale nám to vážně pomáhalo. V těch nejtěžších chvílích nás vaše zprávy, pozitivní myšlení a energie nabíjela. Vždycky jsme říkali, že jí drží palce tolik lidí, že to díky tomu musí zvládnout. Takže díky, kamarádi, máte to u nás! ❤️

#sdilimestesti