Abychom Vám mohli nabídnout co nejlepší služby, používáme soubory cookies. Souhlasím Informace & Nastavení

O tom, jak boží máme lidi kolem sebe ještě uslyšíte mnohokrát! Máme štěstí na rodinu, která nás podporuje a kamarády, kteří nám pomáhají, kdykoliv to jde! 

Ale vezměme to tedy od začátku:)

Dáma má přednost, takže! Představujeme vám Terezku!

Terezka neboli Réza, máma, Matka Tereza, čičík! Jedna z mých BFF už 18 let! Uuuuu, 18 let! Nás dvě toho spolu pojí mnoho – pocit být všude a všechno zažít, humor, který ne každému sedne, společná tetování, projekt YES & YES, oblíbené jídlo M22 a mnoho dalšího 🙂 Je to člověk, který naslouchá, ale má vždycky svůj názor, který se nebojí říct. Je oporou, ale umí vás nakopnout k tomu, abyste se sebou začali něco dělat! Je inspirativní, hodná a kreativní duše!

A o tu kreativitu a její um právě teď jde! Je to grafik (jednou nám jeden ženich řekl, že grafik je “každý kdo má počítač a do prd*le díru”, tak věřte, že tohle není ten případ)! Réza pracovala třeba pro společnost Burda, stojí za projekty jako je Teniskology, NAQED, YES & YES a samozřejmě i Share Happiness. Je to náš vrchní grafik, pro vás neviditelná ruka, bez které by ale Share Happiness nebyl takový, jaký je! V roce 2017 pro nás připravila logo a vlastně vizuál našeho brandu a doteď nás neomrzel! Navrhuje nám webové stránky, veškeré naše grafické materiály a taky stojí za spoustou produktů na našem eshopu. 

Jako správná kovářova kobyla nemá svoje portfolio (sorry kámo), ale najdete ji na mailu: kramperova.tereza@gmail.com nebo na instagramu: @tereza_kr

P. S. #Lavju

Jako správná ségra, má i správnýho bráchu! Druhého, koho vám představujeme, je David! 

David je kamarád, který kývnul na náš šílený nápad a to v mínus pěti stupňových mrazech, bez jakéhokoliv zázemí, strojů a znalostí přestavět dodávku na obytnou. V té době si stavěl dům, takže jsme přestěhovali dodávku do jeho garáže, která ještě neměla ani okna, natož vrata a v lednových mrazech kluci začali s přestavbou! 

Byly to nonstop dva týdny plné třísek, řezných ran, nadávek, ale zároveň neuvěřitelného pocitu, že vám něco, co už teď milujete, vzniká pod vašima rukama! 

Davidovi jsem věřila, ale Lukymu upřímně tolik ne! :)) Doma máme jednu stěnu plnou rámečků a když je sundáte, uviděli byste totálně prostřílenou stěnu plnou děr, které se jaksi nepovedly 😀 O to víc jsem na něj byla pyšná, když jsem viděla výsledek!

Doteď jsme Davidovi vděční, že s námi do toho šel, že nám pomohl a že díky němu s vámi můžeme sdílet to naše štěstí!

P. S. Stejně pořád doufáme, že tě zlanaříme i na projekt Živili :))

No a když Réza má správnýho bráchu, je i logický, že bude mít správnýho kluka! Je to tak! Podojili jsme celou rodinu :)) Představujeme vám Láďu.

Láďa má zlatý ručičky a umí narozdíl od nás rukama úplně všechno! Nám v dodávce vyřešil elektřinu či odpadnuté skříňky. Je to člověk, na kterého se můžete maximálně spolehnout a vědět, že vám pomůže! Řeší elektriku pro firmy a rodinné domy ve Středočeském kraji a když v práci skončí, zaleze si do své garáže, kde vyrábí dřevěné stoly, lavice a poličky. Miluje práci se dřevem a to je to, čím by se chtěl živit! Když jsme si dali dvě a dvě dohromady došlo nám, že je to právě ten člověk, kterého si přejeme vedle sebe při stavbě projektu Živili! A tak už to vypadá, že si kluci společně pořídí malou truhlárnu, zašívárnu, kde budou tvořit pro Živili a minimálně jednu chatičku si zkusí postavit sami! 

P. S. Láďa si zrovna rozjel instagram (teda … Terka mu ho založila 😀 ) a najdete ho pod profilem @thelamfada, kde určitě bude sdílet i naši společnou práci.

Jo a ještě bych vám něco chtěla říct! Když jsme naposledy dřeli na pozemku, najednou za námi přijela Terezky mamka na kole a my jí říkáme: “Jéé, dobrý den, jste se za námi cestou na výlet přijela podívat?” a ona: “Ne, já přijela pracovat!” Nekecám! Popadla hrábě a byla k nezastavení! Vážně taková rodina existuje a my jí přejeme každému z vás!

Před 7 lety jsem se seznámila s Lukym. S klukem, který mě jako překvapení k narozeninám přihlásil na vejšce na Letní školu do Vietnamu. S klukem, který studoval v několika zemích, procestoval půlku světa. S klukem, který se uměl sbalit na 2 měsíce do igelitky. Mě, holku, která byla zvyklá jezdit s rodiči na dovolené typu All inclusive! Holku, která vlastně byla zvyklá jezdit jenom na dovolené s rodiči. A kufrem na kolečkách. Holku, která se stydí mluvit anglicky! No, chápete! Všechno špatně!

Pamatuju si to jako dneska: “Pojď se kouknout jen na úvodní seminář k té cestě – je to volitelné”, říká Luky. Ta paninka, která nás měla na starosti říkala trošku něco jiného: “Děkujeme, že jste přišli na závaznou schůzi k vycestování do Vietnamu” Takže děkuju pěkně. Ani jsem se nenadála a přijížím ke koleji v Hanoji. Koleji? Jako vážně? Všichni o mě vědí, že když vyprávím nějaké historky, tak si trošku přidávám, aby ty příběhy měly šťávu a byly vtipný! Ale tady nemusím nic přidávát… Moje kolej vypadala jako mexické vězení. Prádlo se věšelo na mříže oken, před vchodem se pálily odpadky všeho druhu a ta budova vypadala, že se do rána zhroutí. Tady se ještě směju!

Jsem ubytovaná na pokoji s holkama, které neznám, ale aspoň jsou z Čech. Uff. Byla jsem tak nějak vycvičená, že když je někde palanda, tak jsem spala nahoře. Dobrovolně. Mělo to vždycky své výhody – když přišel někdo na návštěvu, neválel se vám v peřinách, drobky ze sušenek byly taky vždycky jen na dolní posteli a člověk tam měl tak nějak pocit bezpečí. Ubírám se tedy nahoru. Jakože tam budu víc safe. Ale nenapadlo mě, že tam se mnou budou žít i jiní. V klimatizaci se každý den schovávaly ještěrky! Ještě se pořád směju! Kolej jsme sdíleli se studenty z různých zemí. Nejvíce tam bylo Laosanů. Byli milí, přátelští, ale sdílet s nimi kuchyňku, kde si připravují rybí omáčku tím, že nechávají hnít ryby na pracovní desce, které okusují krysy, nebyla žádná hitparáda. No a tady už se nesměju! Vlastně si i první noc brečím do polštáře a přemýšlím nad tím, jestli by mi taťka zaplatil letenku domů, když bych hodně fňukala. Usínám a říkám si, že ráno bude třeba líp!

A bylo! Začali jsme poznávat místní studenty a lidi, kteří byli neuvěřitelně milí, přátelští a pro které jsme byli jak mimozemšťani z jiného světa. Pořád si nás fotili, sahali na nás, říkali, jak jsme “handsome” a každý si nás chtěl přidávat na facebooku. Sbírali jsme nové “přátele” jak pokémony. Obědvali jsme v garážích “pho bo” za 20 Kč, kde se krájelo jídlo na zemi, špína byla všude a švábi se začínali při jídle stávat samozřejmostí. Večer se garáže uklidily a vietnamská rodina si na stolech své “restaurace” ustlala. Obdivovala jsem je. Obdivovala jsem každého z nich, že se dokáží smát, jsou neuvěřitelně milí, pracovití a že jsou šťastní!

A tak jsme chodili do školy, ochutnávali všechna možná jídla, jezdili se školou na výlety a o víkendech začali cestovat po okolí Hanoje. Škola skončila a my pak ještě další týdny popojížděli na motorkách a sleeping busama z Hanoje až na jih po své ose. Viděli divy světa, panenskou přírodu, dechberoucí rýžová pole, průzračná moře, ale taky neuvěřitelnou bídu, kdy děti prováděly ranní hygienu v louži na silnici, kdy po nocích žebraly, zatímco jejich mámy “masírovaly”, kdy chlapi dřeli na polích ve 40 stupních.

Viděla jsem jiný svět. Přírodu, kterou jsem viděla jen na obrázcích z Googlu, ochutnala jsem jídla, které jsem si zamilovala, naučili jsme se je vařit a teď nám dělá radost, když je po nás chce někdo připravit. Uvědomila jsem si, co v životě mám a nepřestávala jsem být vděčná! Odjížděla jsem domů s rukou plnou náramků (kluci tomu říkali náramky slabosti – děti nám na každém rohu prodávaly pletené náramky a na mě jasně poznaly, že jsem nejslabší článek našeho zájezdu a tak jsem je za chvilku neměla už ani kam dávat), ale taky maximálně naplněná, přešťastná, s pocitem, že jsem objevila novou vášeň. Cestování!

Od té doby jsme navštívili další asijské země jako je Barma, Bali, Thajsko, Malajsie a všechny tyhle země jsou boží, nádherné a v každé si člověk najde to, co ho dostane. Ale já se pokaždé vrátím domů a říkám si: “Na Vietnam to stejně nemá” Jsem vděčná, že jsem ho ještě zažila v době, kdy se pro turisty rozvíjel. Poslední dny jsme zakončili na ostrově Phu Quoc – ostrov se teprve budoval a my na něm byli úplně sami. Teď už je oblíbenou turistickou destinací. Ale nejvíc jsem vděčná za to, že Vietnam byla právě ta první země, kde jsem zažila, jaké to je svobodně cestovat!

Takže děkuju Luky! Za zážitek na celý život!