Abychom Vám mohli nabídnout co nejlepší služby, používáme soubory cookies. Souhlasím Informace & Nastavení

Jak to celé začalo

22. 5. 2021
by Veru

Před 7 lety jsem se seznámila s Lukym. S klukem, který mě jako překvapení k narozeninám přihlásil na vejšce na Letní školu do Vietnamu. S klukem, který studoval v několika zemích, procestoval půlku světa. S klukem, který se uměl sbalit na 2 měsíce do igelitky. Mě, holku, která byla zvyklá jezdit s rodiči na dovolené typu All inclusive! Holku, která vlastně byla zvyklá jezdit jenom na dovolené s rodiči. A kufrem na kolečkách. Holku, která se stydí mluvit anglicky! No, chápete! Všechno špatně!

Pamatuju si to jako dneska: “Pojď se kouknout jen na úvodní seminář k té cestě – je to volitelné”, říká Luky. Ta paninka, která nás měla na starosti říkala trošku něco jiného: “Děkujeme, že jste přišli na závaznou schůzi k vycestování do Vietnamu” Takže děkuju pěkně. Ani jsem se nenadála a přijížím ke koleji v Hanoji. Koleji? Jako vážně? Všichni o mě vědí, že když vyprávím nějaké historky, tak si trošku přidávám, aby ty příběhy měly šťávu a byly vtipný! Ale tady nemusím nic přidávát… Moje kolej vypadala jako mexické vězení. Prádlo se věšelo na mříže oken, před vchodem se pálily odpadky všeho druhu a ta budova vypadala, že se do rána zhroutí. Tady se ještě směju!

Jsem ubytovaná na pokoji s holkama, které neznám, ale aspoň jsou z Čech. Uff. Byla jsem tak nějak vycvičená, že když je někde palanda, tak jsem spala nahoře. Dobrovolně. Mělo to vždycky své výhody – když přišel někdo na návštěvu, neválel se vám v peřinách, drobky ze sušenek byly taky vždycky jen na dolní posteli a člověk tam měl tak nějak pocit bezpečí. Ubírám se tedy nahoru. Jakože tam budu víc safe. Ale nenapadlo mě, že tam se mnou budou žít i jiní. V klimatizaci se každý den schovávaly ještěrky! Ještě se pořád směju! Kolej jsme sdíleli se studenty z různých zemí. Nejvíce tam bylo Laosanů. Byli milí, přátelští, ale sdílet s nimi kuchyňku, kde si připravují rybí omáčku tím, že nechávají hnít ryby na pracovní desce, které okusují krysy, nebyla žádná hitparáda. No a tady už se nesměju! Vlastně si i první noc brečím do polštáře a přemýšlím nad tím, jestli by mi taťka zaplatil letenku domů, když bych hodně fňukala. Usínám a říkám si, že ráno bude třeba líp!

A bylo! Začali jsme poznávat místní studenty a lidi, kteří byli neuvěřitelně milí, přátelští a pro které jsme byli jak mimozemšťani z jiného světa. Pořád si nás fotili, sahali na nás, říkali, jak jsme “handsome” a každý si nás chtěl přidávat na facebooku. Sbírali jsme nové “přátele” jak pokémony. Obědvali jsme v garážích “pho bo” za 20 Kč, kde se krájelo jídlo na zemi, špína byla všude a švábi se začínali při jídle stávat samozřejmostí. Večer se garáže uklidily a vietnamská rodina si na stolech své “restaurace” ustlala. Obdivovala jsem je. Obdivovala jsem každého z nich, že se dokáží smát, jsou neuvěřitelně milí, pracovití a že jsou šťastní!

A tak jsme chodili do školy, ochutnávali všechna možná jídla, jezdili se školou na výlety a o víkendech začali cestovat po okolí Hanoje. Škola skončila a my pak ještě další týdny popojížděli na motorkách a sleeping busama z Hanoje až na jih po své ose. Viděli divy světa, panenskou přírodu, dechberoucí rýžová pole, průzračná moře, ale taky neuvěřitelnou bídu, kdy děti prováděly ranní hygienu v louži na silnici, kdy po nocích žebraly, zatímco jejich mámy “masírovaly”, kdy chlapi dřeli na polích ve 40 stupních.

Viděla jsem jiný svět. Přírodu, kterou jsem viděla jen na obrázcích z Googlu, ochutnala jsem jídla, které jsem si zamilovala, naučili jsme se je vařit a teď nám dělá radost, když je po nás chce někdo připravit. Uvědomila jsem si, co v životě mám a nepřestávala jsem být vděčná! Odjížděla jsem domů s rukou plnou náramků (kluci tomu říkali náramky slabosti – děti nám na každém rohu prodávaly pletené náramky a na mě jasně poznaly, že jsem nejslabší článek našeho zájezdu a tak jsem je za chvilku neměla už ani kam dávat), ale taky maximálně naplněná, přešťastná, s pocitem, že jsem objevila novou vášeň. Cestování!

Od té doby jsme navštívili další asijské země jako je Barma, Bali, Thajsko, Malajsie a všechny tyhle země jsou boží, nádherné a v každé si člověk najde to, co ho dostane. Ale já se pokaždé vrátím domů a říkám si: “Na Vietnam to stejně nemá” Jsem vděčná, že jsem ho ještě zažila v době, kdy se pro turisty rozvíjel. Poslední dny jsme zakončili na ostrově Phu Quoc – ostrov se teprve budoval a my na něm byli úplně sami. Teď už je oblíbenou turistickou destinací. Ale nejvíc jsem vděčná za to, že Vietnam byla právě ta první země, kde jsem zažila, jaké to je svobodně cestovat!

Takže děkuju Luky! Za zážitek na celý život!

Veru

Veru je součástí celého projektu už od úplného počátku. Má ráda sushi, Lukyho, Harryho Pottera a klobouky. Hodně klobouků. Miluje východy slunce, ale nesnáší ranní vstávání.

  • Míša | 06/05/2021

    Moc! Těším se na další. 🌞👍🙏

  • Veru | 06/05/2021

    Děkuju, jsem ráda, že to bavilo🥰

  • Míša | 06/05/2021

    To je krásně napsané! Dech beroucí fotky. ❤️

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *